Makedonie a Kosovo za 5 dní

Celou naši ideu o cestě na Balkán jsme měli v hlavách už delší dobu. Kosovo jsme si vybrali hlavně kvůli pohoří Šar planina, které se rozkládá na území Albánie, Kosova a Makedonie. Důvodem, proč jsme se rozhodli zrovna pro Kosovo, byla hlavně temná minulost země, která byla řadu let pustošena krutou občanskou válkou. Chtěli jsme vidět, zdali jsou v Kosovu stále patrné stopy po válce, nebo se země již dala dohromady.

Jako výchozí bod pro cestu do Kosova jsme zvolili hlavní makedonské město Skopje. Důvod byl jediný. Petr, který se s námi cesty účastnil, pracuje jako mechanik u české letecké společnosti Travel Service, a tak má možnost zakoupit zvýhodněné zaměstnanecké letenky do všech destinací, kam Travel Service a ČSA létají. Makedonie byla Kosovu nejblíže. Nakonec nás let do Skopje s turbovrtulovým ATR 72 vyšel na krásných 1000 Kč za cestu tam i zpět. Původní plán našeho výletu byla cesta ze Skopje do kosovského Prizrenu a následné pokračování do města Brod – výchozího městečka pro cesty do hor. Následně jsme měli v plánu dojít na hřeben, přejít hranice, dojít do makedonské vesnice Veshala. Plán se však poměrně dost výrazně změnil.

Odlet byl naplánovaný na 22:30 z pražského Letiště Václava Havla. Všichni tři účastníci – Já, Vojta a Petr – jsme se sešli v obchodním centru Šestka, abychom před letem dokoupili potřebné zásoby. Poté jsme se autobusem dopravili na terminál č. 1 a nedočkavě stepovali před odbavovací přepážkou. Celý odlet byl totiž velice nejistý. Díky tomu, že jsme měli zaměstnanecké letenky, jsme se museli přizpůsobit počtu pasažérů v letadle a nemohli letět, neboť platící zákazníci měli před námi přednost. Pokud by bylo letadlo plné, museli bychom zvolit alternativní plán, vzít auto a jet místo do Makedonie do Bosny.

20161016_222820 „Máme poslední dvě místa v byznys class.“ reagovala slečna na přepážce po předložení našich pasů. To nebyla vůbec příjemná informace. „Ok. Bereme to, zkusíme se domluvit s posádkou.“ Převzali jsme si palubní vstupenky a pomalu se odebrali přes pasovou kontrolu do gatu číslo B14 a pevně doufali, že dnes odletíme. Při bezpečností kontrole jsme potkali posádku, kapitána a druhého pilota. Na nic jsme nečekali a posádky se rovnou zeptali, zdali se jeden z nás vejde do kabiny, abychom mohli odletět všichni tři. Posádce to evidentně bylo jedno, pilot jen mávnul rukou, že klidně. Měli jsme vyhráno, měli jsme jistotu, že dnes odletíme. Pokud je letadlo plné, má kapitán možnost vzít do kokpitu jednoho pasažéra, pokud tam má místo. Samozřejmě jen zaměstnance aerolinek, nikoliv obyčejného pasažéra. Přibližně v v půl jedenácté jsme se odlepili od pražské ranveje a užívali si náš první let v byznys class, takže že jsme dostali napít a najíst ve formě housky se šunkou – opravdový luxus.

 

Po tříhodinovém letu jsme konečně dosedli na letiště Alexandra Velikého v makedonské Skopji. Před letištěm už na nás čekal Bobby, náš hostitel, u kterého jsme si zarezervovali ubytování přes server Airbnb. Za 15 euro nás vyzvedl a zavezl do domluveného apartmánu. Byt byl poměrně slušně zařízený, avšak našli jsme i špinavou koupelnu a šváby ve vaně. Ještě tu noc jsme vyrazili koupit pečivo do místní pekárny, která měla otevřeno i ve tři ráno. Pak se v posteli ěšili na další den, den kdy konečně pojedeme do Kosova.

 

20161017_114502Brzy ráno nás probudil neuvěřitelný hluk z ulice, kde se po minutovém intervalu střídaly staré hlučné dvoupatrové autobusy.  Sbalili jsme si věci a cestou přes místní obchod se vydali na hlavní autobusové nádraží.  Naneštěstí poslední autobus do Prizrenu odjel před půl hodinou. Paní na přepážce nám však nabídla alternativu – jet ze Skopje do hlavního města Prištiny a poté přesednout na jiný autobus směřující konečně do naší destinace – Prizrenu. Koupili jsme tedy lístky a nasedli do staršího autobusu. V autobuse nechyběla pravá makedonská hudba a zaprášené staré deky, kdyby nám byla zima. Pomalu jsme opouštěli Skopji. Na konci města jsme měli možnost vidět ghetta uprchlíků, kteří měli svá stanová městečka u řeky. Dorazili jsme na kosovské hranice přibližně po půl hodině jízdy. Přivítali nás Šarplaninští psi, kteří se potulovali u silnice, a rozstřílené značky. Pokračovali jsme hlavním tahem do hlavního města Prištiny. Cestou jsme viděli staré rozbořené domy, autoservis každých 5 minut. Říkali jsme si, kde ti lidé asi bydlí, neboť jsme neviděli žádné obytné budovy, jen servisy, obchody a dílny. Občas jsme zahlédli uprostřed pole vybydlený panelák. Mezí tím spousty odpadků. Jak nás nadchla Makedonie, tak nás tímto Kosovo trochu zklamalo. Pravděpodobně se ekonomika válkou tak pozastavila, že si připadáte jak tisíce kilometrů daleko od domova, přitom jste tak blízko. Prištinu jsme viděli jen krátce z nádraží, během půl hodiny jsme totiž přestoupili na autobus směřující do Prizrenu.

 

20161017_231134Příjezd do Prizrenu se nám už líbil více. Prizren je krásné město, kde jsou příjemní lidé, malé obchůdky, ulice provoněné kebabem a romantické pohledy na řeku protékající centrem města.

Přijeli jsme a neměli zařízené žádné ubytování, vše jsme nechali náhodě. U řeky přímo v centru na nás vykoukl hostel, zkusili jsme štěstí a měli ho. Majitel byl horský průvodce, který nás rád ubytoval v naprosto prázdném hostelu za cenu 10 eur na osobu. To je krásná cena za pokoj pro 10 lidí, kde jsme byli úplně sami. Hostitel nám doporučil, že nemáme jezdit do Brodu, že je to daleko, a pokud chceme přejít hranice a dojít do Veshali, nemáme šanci to za dva dny stihnout. Doporučil nám však alternativní trasu. Vzít si z Prizrenu maršutku do města Gornje Ljubinje, odkud bychom mohli podniknout trek přes sedlo vrcholu Kobylica a dojít do města Vejce na makedonské straně. V půlce trasy jsme prý mohli najít bývalou základnu vojáků OSN, kteří zde v době krize operovali. Souhlasili jsme a užili si nádherný večer v Prizrenu. Zkoukli místní koncert na počest otevření nového obchodního centra, dali si večeři a pak popíjeli při poslechu koncertu. Druhý den ráno jsme poděkovali a šli na stanoviště maršutek, kde jsme vcelku jednoduše dohodli odvoz za cenu 20 Kč / osobu do Gornje Ljubinje – vesnice vzdálené cca půl hodiny od Prizrenu. Po příjezdu jsme se ocitli uprostřed hor v malé vesnici. Jako turisté s krosnami a vybavením na nás místní koukali dost zvědavě. Děti na nás mávaly ze školy, místní se zastavovali a ptali se, odkud jsme a kam jdeme. Nepotkali jsme člověka, který by se na nás tvářil zle či na nás něco zkoušel. Po malém bloudění po vesnici jsme konečně dostali od místních radu, kudy jít, a 20161018_163751pomalu opouštěli vesnici vstříc hustému lesu na Zittadele (horská chata vojáků OSN). Ze začátku jsme potkávali dělnice a dělníky vracející se z lesa. Vždy hezky pozdravili, zeptali se, kam jdeme, a popřáli šťastnou cestu. Trochu nás však zamrazilo, když se nás jeden z dělníků zeptal, jestli máme pušky na medvědy, že je jich tam fakt hodně. Měli jsme štěstí, že cesta na Zittadelu byla značena červenou značkou. Šli jsme tedy po krásné značené cestě. Cestou jsme mlátili do ešusu a zpívali, abychom medvědy zahnali. Po tříhodinovém stoupání jsme konečně dorazili na malý hřeben ven z lesa. Zittadella byla už jen cca 20 minut chůze. Najednou se z údolí vynořil vrtulník KFOR, který dohlížel na hraniční přechod. Voják u kulometu nám zamával, udělali kolečko a letěli zpět. Konečně jsme došli do cíle. Byli jsme překvapeni, jak je chata v této pusté divočině hezky zařízená. Byla sice zamknutá, avšak předsíň pro přespání byla otevřená. Rovněž bylo k dispozici ohniště a zásoby dřeva. Noc jsme tedy strávili v této boudě u ohně a pytlíkového jídla. Dovnitř nás zahnal až silný déšť, který bičoval naší chatu celou noc.4

20161018_170811

Ráno jsme vstali opět poměrně brzy. Venku nás však zklamala mlha s dohledností max. 20 metrů. Byli jsme z toho nešťastní, neboť jsme nechtěli jít už po neznačené cestě na hřeben hor, které vůbec neznáme a díky mlze nevíme, kam jdeme. Nevím proč, ale riskli jsme to, sbalili si věci a pomalu opustili už strmým stoupáním tuto krásnou chatu. Neviděli jsme na krok, avšak narazili jsme na vyšlapanou cestu pravděpodobně od místních pašeráků, kteří pašují zboží přes tyto hranice na hřebenu Kobylice. To bylo štěstí, orientačně jsme se drželi

 

málo vyšlapané cesty a směr kontrolovali přes GPS. Po dvouhodinovém výstupu jsme konečně dosáhli cíle. Dali jsme si malý odpočinek, vítězně se napili kořalky a započali výstup dolů. Cesta byla opět značená, za což jsme byli moc vděční. První polovina cesta byla super a viditelná. Druhá část však byla v hustém lese a mlze, tudíž jsme za značky byli nesmírně rádi. Při sestupu do Vejce jsme byli trochu rozpačití. Všude byla mlha, zdáli jsme slyšeli stádo ovcí a štěkání šarplaninských psů hlídajících stáda. Rychle jsme si našli kameny a klacky, které bychom v případě nouze použili na útočící psy. Aspoň takové jsou instrukce při útoku těchto psů. Dostali jsme se v totální mlze na špatnou bahnitou cestu. Najednou se z mlhy vynořila běžící kráva a za ní dvoumetrový Makedonec, kte20161019_150244rý krávu naháněl. Když nás viděl, pozdravil a odpověděl na naší otázku, kudy do vesnice. Vůbec jsme nevěděli, co čekat, zdali velkou vesnici s možností ubytování, či malou vesničku, kde zdechnul pes. Druhá varianta byla po vstupu do vesnice reálnější. Vejce na nás působilo dost depresivním dojmem. Lidé, kteří kolem nás chodili, nevěřili, co v jejich vesnici děláme, děti za námi běhaly jako ve filmu, fotily si nás, místní na nás mluvili makedonsky a na něco se ptali –podle gest kam máme namířeno. Po krátkém zaváhání jsme řekli, že do Tetova, velkého města vzdáleného 15 kilometrů. V této vesnici jsme dnes spát nechtěli. Celou atmosféru uzemnila mlha, která byla stále velice hustá a na depresivním prostředí přidávala. Místní nám řekl, že potřebujeme taxi, že on je taxi, že nás odveze do Tetova za 15 eur. Neměli jsme na vybranou, nasedli do starého golfu. Po pár minutách přišel úplně jiný chlápek, nasednul do auta a pomalu jsme vesnici začali opouštět. Upřímně jsme byli trochu vyděšení. Nevěděli jsme, s kým jedeme, jakou cestou jedeme a hlavně s jiným řidičem, který stále někomu volal a něco domlouval. Po cestě nebylo nic, připadali jsme si jako na konci světa. Po rozbořené silnici kolem nás projelo pár aut, kolem rozbořené domy ponořené do mlhy, nikde nic. Po 20 minutách jsme však úspěšně dojeli do Tetova. Město, ze kterého jsme rovnou chtěli jet pryč. Žádná možnost ubytování, žádné restaurace, téměř nic. Vzali jsme tedy taxi na nádraží vzdálené cca 5 minut jízdy za neuvěřitelnou cenu – 1 euro. Řidič příjemný chlápek, samozřejmě znal český fotbal a 20161019_155219české hráče. Popřál nám šťastnou cenu a svým starým golfem odjel. Lístky jsme koupili v přepočtu za 50 Kč do hodiny vzdálené Skopje. Mezitím jsme na wifi zařídili krásné ubytování přes Airbnb za 1000 Kč pro tři osoby v krásném velkém bytě ve vilové části Skopje. Celou cestu jsme se strašně moc těšili na pivko, hned jsme běželi do obchodu pár jich koupit na večer, ale bezúspěšně. Pivo se po 19. hodině ve Skopji nesmí prodávat. Naštěstí jsme piva koupili na černo v místním baru a svou touhu po studeném pivku ukojili.

Druhý den jsme se celý den procházeli Skopji a byli uchváceni z takto nádherného města. Až na místní žebráky na nás město dýchalo velice pozitivním dojmem. Památek není moc, ale těch pár, co ve Skopji je určitě stojí za to. Jde především o historické centrum a hlavní hrad. V noci jsme taxíkem jeli na letiště. Tím jsme ukončili tento velice krátký čtyřdenní výlet. Nám však připadalo, že jsme pryč dva týdny.

 

20161020_204615Celkově bychom Makedonii a Kosovo shrnuli jako velmi krásnou zemi plnou milých a přejících lidí. Za celou dobu se nás nikdo nepokusil okrást či zneužít naší důvěru. Každý nám rád poradil a popřál šťastnou cestu. Co se Vám na západě většinou nestane, je to, že když potkáte místního, rád se zastaví a zeptá, odkud jste, jak se máte a kam jdete. Jde o velmi přátelskou povahu místních lidí. Ceny v Makedonii jsou na naše poměry velice nízké. Průměrný plat je v Makedonii 200 Kč/den, a tak mimo Skopji platíte velmi malé ceny jak za jídlo, tak za dopravu a ubytování. Za 4 dny jsme včetně letenek, ubytování a jídla utratili něco málo přes 5 tisíc. To je myslím velmi dobrá cena za takové malé balkánské dobrodružství. Pokud chcete navštívit chudší evropskou zemi plnou milých lidí a přitom skloubit kulturu s přírodou, určitě zavítejte buď do Makedonie, nebo do Kosova.

 

 

20161020_182936

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mešita ve Skopji

20161020_160048

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Typičtí žebráci ve Skopji

20161020_151301

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pouliční umělec – Skopje
20161020_151018

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hrad ve Skopji

 

 

20161019_172144

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vesnice Vejce
20161019_170208

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Skládka a ukazatel z Vejce na Kobylica pass
20161019_151242 20161019_125200

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Potok který teče z vrcholu Kobilice
20161019_140346

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdolání hřebenu Kobylice

20161018_165502

Opuštěná základna OSN – Zitadelle

20161018_164044 20161018_174304

Ohniště u základny

20161018_130746

20161018_130703

Typické skládky u měst a vesnic

20161018_123210

Nové auto před garáží

20161018_110758 20161017_212357

Prizren

20161017_155843

 

Přiština