Irán 2017

Fotka uživatele Marek Auterský.O Íránu jsme snili dlouho, dá se říci téměř od té doby, co jsme se s Petrem poznali. Výlet jsme plánovali rok co rok, ale nikdy nebyl uskutečněný buď kvůli volnu, které Petr nedostal, nebo kvůli financím. Vzhledem k tomu, že Petr pracuje u české letecké společnosti Travel Service, měl možnost koupě zaměstnaneckých letenek do Dubaje, a tak jsme tuto možnost využili pro náš první výlet do Íránu. Z Dubaje jsme totiž koupili letenky společnosti Flydubai do íránského Mashadu. Proč byl Írán naším snem? Především kvůli starodávné perské kultuře, ale hlavně kvůli lidem, o kterých se po celém světě povídá, že jejich pohostinnost je neuvěřitelná. Chtěli jsme se na vlastní oči přesvědčit, zdali je opravdu Írán takový, jaký jsme si vysnili, či nikoliv.

Naše první zkušenost s dobrotou lidí byla už v autobuse v Dubaji, který směřoval k letadlu. Autobus byl plný Íránců vracejících se z dovolené nebo z pracovní cesty. Najednou nám někdo poklepal na rameno … How are you? Where are you from?… oslovil nás starší pán se svou manželkou. Zajímalo ho, proč jedeme do Íránu, moc nechápal, že jedeme zrovna do Mashadu. Než jsme dojeli k letadlu, stihl  nám dát telefonní číslo a popřát šťastnou cestu, a kdybychom cokoliv potřebovali, neměli jsme váhat a požádat ho o pomoc.

MASHAD a první dojmy z Íránu

Tak je to skutečně tak? Pět minut s Íránci v autobuse a hned máme kamaráda, který nám nabídl bydlení a případnou pomoc. Vždy jsme o těchto lidech slýchávali jen z doslechu, teď po pár minutách víme, že pohostinnost zdejších je opravdu neuvěřitelná.

V Mashadu jsme přistáli krátce po poledni. Vstup do terminálu byla kapitola sama o sobě. Naprosto jiní cestující, než na které jsme zvyklí. Hlavně nás hrozně fascinovalo, jak se během mžiku změnila móda oblékání se. Všichni na letišti byli upravení, nosili košili, sáčko a dlouhé kalhoty. I když terminál vypadá staře a nemoderně, působila na nás zdejší atmosféra strašně příjemně.

Fotka uživatele Marek Auterský.Prvně jsme museli k okénku, kde se vydávají žádosti o víza. Obdrželi jsme formulář a radu, kde zaplatit poplatek za vízum. Po vyplnění a zaplacení nás čekalo půl hodiny čekání, než nás úředník vyzval, abychom se odebrali do jeho kanceláře. „Proč jedete do Íránu? Za kým jedete? Proč zrovna do Mashadu? Co děláte za práci?“ Pohovor byl oproti americkému pohodový. Úředníci se i přes svoji vážnost tvářili přátelsky, nebo nám to alespoň tak připadalo. Když se dozvěděli všechny informace, které potřebovali, vyzvali nás, abychom se posadili a čekali. Po další půlhodině nás vyzval úředník, abychom ho následovali, a přes pasovku nás pustil ven. Celý proces vyřízení víza nám zabral přes 3 hodiny.

Když jsme vycházeli z letiště, viděli jsme dav lidí, všichni měli květiny a čekali na své blízké. Byl to nepopsatelný  zážitek, když jsme procházeli davem, všichni uhýbali a zároveň si nás prohlíželi, jako by nikdy neviděli západního turistu. Asi to bylo i krosnami, které jsme měli na zádech. Po výstupu z terminálu byl všude klid. Žádní otravní taxikáři, kteří vás tahají do auta, smlouvají o ceně. Když jsme procházeli směrem k metru, vždy se jen slušně zeptali – „taxi?“ Když jsme řekli ne, usmáli se a pokračovali v lelkování u svého auta.

Mashadské metro je jen pár let staré. Stanice působí velice moderně. Po zaplacení jízdenky u kontrolora jízdenek u vstupu jsme byli vpuštěni dovnitř – jízdné nás stálo asi 2 koruny na osobu.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Valli na bazaru koberců

Přijeli jsme do cílové stanice v centru Mashadu – stanice imáma Chomejního a chvilku pokračovali do našeho předem dohodnutého ubytování – U Valliho. Valli je pohodář, byznysmen, který si udělal z turistů svoji živnost a na zdejší poměry si dle našeho úsudku žije jako král. Japonským turistům prodává svoje koberce za přemrštěné částky. Nám se jeho podnikání moc nelíbilo, ale strávili jsme u něho jednu noc a druhý den se vydali autobusem do Nishapuru.

NISHAPUR a osudové setkání

Fotka uživatele Marek Auterský.

Cesta do Nishapuru

Na mashadském nádraží jsme si koupili jízdenku do Nishapuru, jízdné za dvě hodiny cesty stálo 30 Kč. Jeli jsme po poměrně nové dálnici. Po příjezdu do Nishapuru jsme se ocitli na prázdném nádraží, zdejší byli trochu jiní než v Mashadu. Koukali na nás úplně jinak, s obdivem, že jsme zavítali zrovna do Nishapuru. Chvilku poté, co jsme vystoupili z autobusu, na naše rameno zaklepala žena, která seděla za námi. Vytáhla Petrovu peněženku. Vzhledem k tomu, že v Íránu si hotovost nevyberete, měl Petr v peněžence v přepočtu 20 tisíc korun. Pro místní paní to bylo, jako byste v Praze našli peněženku se sto tisíci. A ona nám ji vrátila. Poté začala nějakými gesty něco ukazovat. Asi jestli ji něco dáme za to, že peněženku našla. Trochu nás to zklamalo, i když by si samozřejmě něco zasloužila. S poděkováním jsme odešli do terminálu zkontrolovat hotovost. Bylo tam na korunu přesně. „Ty vole, neměli bychom ji něco dát, vždyť si to mohla celé nechat.“ namítl jsem. „Jo, asi jo. Já jen v té situaci nevěděl jak reagovat a zarazilo mě, že chce peníze.“ odvětil Petr.

Vrátili jsme se tedy ven. Paní tam ještě byla. Šli jsme za ní, abychom ji něco dali jako nálezné. Když jsme vytáhli peníze, tak začala ukazovat něco, čemu jsme nerozuměli. Nakonec nám vzala vodu z ruky a zeptala se, jestli může dát napít svému synovi. Pak nám došlo, že nechtěla peníze, ale jen trochu vody pro svého kluka. Tím se celý zážitek ještě umocnil. Paní, která nemá ani na to, aby koupila vodu svému synovi, nám vrátí úplně plnou peněženku. A nám to vůbec nedošlo, protože jsme zvyklí na úplně jiné chování a jiné návyky. Tento zážitek zcela perfektně vystihuje povahu zdejších – povahu čistou a materiálně nezkaženou.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Hotel v Nishapuru

Vzali jsme si taxi do hotelu. Taxikář se po cestě dvakrát ptal místních, kde je hotel. Dojeli jsme do krásného hotelu, který jsme našli v průvodci od Lonely Planet. Místní ani na recepci neuměl anglicky. Nějak jsme se dohodli a koupili pokoj na jednu noc. Večer jsme si prošli město, dali si dobrou večeři a v klídku usnuli s očekáváním, co přinese další den.

Ráno jsme měli v plánu pokračovat dále do Kashmaru, ale ještě předtím koupit jeden místní šperk na trhu. Cestou na trh jsme zašli do jednoho objektu, který slouží jako přírodovědecké muzeum pro děti. Potkali jsme skupinku školáků, kteří byli úplně vedle, že nás vidí. Stále za námi běhali, mávali nám a nakonec se celá třída s námi vyfotila. Po chvilce nás pán u jednoho obchodu pozval na čaj. I když moc nemluvil anglicky, tak to nevadilo. Seděli jsme naproti sobě, jen se usmívali a pili čaj. Atmosféra, která se těžko popisuje. V Česku byste si řekli trapný ticho, nikdo nemá co říct. Tam jdou všechny předsudky stranou a i pití čajem s cizincem je krásný zážitek, i když si spolu moc nepopovídáte.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Opuštěný bazar v Nishapuru

Fotka uživatele Marek Auterský.

Hory a náš plánovaný cíl

Pokračovali jsme na trh. Zašli jsme do prvního obchodu. Uvítal nás místí chlapík – Naseer, který překvapivě uměl velice dobře anglicky. Koupili jsme u něj šperk a poté se na chvilku zakecali. Vyprávěli jsme mu náš plán o cestě do Kashmaru. Divil se, že chceme jet zrovna do Kashmaru. Delší dobu jsme diskutovali, kam je to pro náš výlet nejlepší, chtěli jsme se podívat do hor, a začali přemýšlet, co zvolit místo Kashmaru. Nakonec nám doporučil, že poblíž Nishapuru je vodopád a trek k němu zabere něco málo přes hodinu. To by bylo ideální, udělali bychom krátký výlet a na večer se vrátili do Mashadu. Řekli jsme: „OK, zavoláš nám taxi, které nás tam hodí?“ Naseer se usmál a řekl: „V pohodě, pojedeme mým autem.“ Váhali jsme, s neznámým obchodníkem jsme měli jet na neznámé místo. Nakonec jsme řekli OK. Cestou jsme vyzvedli jeho kamaráda, který jel s námi. Neuměl ani slovo anglicky, stále se usmíval. U dálnice jsme zastavili u benzínky. Jestli chcete něco k pití, k jídlu, zde je poslední možnost. Petr šel do obchodu koupit pár věci, já čekal v autě. Za chvilku se vrátil s plnou taškou jídla, sušenek, vod. „Ty vole, já jsem vzal vodu a sušenky a

Fotka uživatele Marek Auterský.

Naši noví přátelé

Naseer přišel, hodil mi tam ještě dvě čokolády a zaplatil to za mě celý.“ Petr vůbec nestihl reagovat, Naseer ho od kasy odstrčil a nákup i přes značné protesty zaplatil. Pokračovali jsme směrem k horám a po 10 minutách jízdy dojeli na prašnou cestu, totální pusto, jen pár baráčků. Trochu jsem znervózněl. Jedeme kolem pusté vesnice za Nishapurem s naprosto neznámým týpkem a jeho kamarádem někam k horám k údajné stezce k vodopádu. Pocit jsem neměl úplně nejlepší. Dojeli jsme na místo. Vzali jsme si z kufru krosny a zeptali se Naseera, jestli nechtějí jít s námi. Jen se usmál a řekl: „Běžte, já tady s kamarádem počkám.“ Tak to už bylo totálně divný. Zavře kvůli nám krám, vezme auto a odveze nás do pusté vesnice, abychom mohli jít na výlet, a počká na nás dvě hodiny, než se vrátíme. Nevěřil jsem tomu, že za tím není nějaký účel a nervozita ze mě začala padat, až když jsme po hodince chůze v neuvěřitelné přírodní scenérii dorazili k vodopádu. Chvilku jsme odpočívali a poté se vydali zpět. Neuvěřitelné – Naseer na nás z dálky mává. Jak je to možný? Fakt na nás čekal celou tu dobu. Hned jak jsme dorazili k autu, nám vzal krosny, dal je do kufru a zeptal se, jestli nemáme hlad, že zajdeme na kebab. Řekli jsme, že jasně, proč ne. Po cestě se nás zeptal, jestli máme v Mashadu ubytování. Řekli jsme že ano, že budeme opět spát u Valliho. Pak se nás zcela vážně zeptal, jestli nechceme bydlet u něj v bytě, že má V Mashadu svůj druhý byt a že nám ho rád na tu dobu, co budeme v Íránu, poskytne. Na tohle už jsme fakt nevěděli co říct a cítili se blbě. To nejde přeci, nemůžeš nám dát svůj byt. Cestou do restaurace se nás zeptal ještě pětkrát, a když jsme řekli ne, tak se tak smutně a udiveně zeptal „Vy teda nechcete bydlet u mě v bytě?“ Vyhrál. Řekli jsme ano a za cestu asi tisíckrát poděkovali za všechno, co pro nás dělá. Přijeli jsme do restaurace, a když došlo na placení, samozřejmě jsme neměli jedinou šanci celý oběd zaplatit. „Naseere, nech nás to prosím zaplatit.“ „HAHA, jsi v Íránu, tady na to zapomeň,“ zasmál se.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Výlet k vodopádu

Jeli jsme zpět do jeho obchodu, dali si kávu. Nabídl nám, že nás hodí na taxi stanoviště. Opět něco namítat nemělo smysl. Ještě předtím nám daroval svou simkartu s nabitým internetem, abychom mohli být na netu a zavolat mu, jestli jsme v pořádku dorazili k cíli. Dovezl nás na stanoviště, domluvil nám taxi za nejmenší možnou cenu a řekl, že se určitě ještě uvidíme. Stále jsme nebyli schopni vstřebat, co jsme právě viděli a jak se k nám někdo celý den choval.

Cesta do MASHADU a další setkání

Fotka uživatele Marek Auterský.

S dalšími přáteli – Manou a Nasim

Do sdíleného taxíku nasedl jeden starší pán, který se lámanou angličtinou snažil dozvědět něco o České republice. Před námi seděla žena, viděli jsme jen černý šátek. Po přibližně dvaceti minutách se na nás otočila a pozdravila nás a uvítala v Íránu. „Welcome to Iran, do you like it here?“ Rozhovor plynul a cesta příjemně ubíhala. Dívka se představila jako Mana. Vyprávěli jsme jí, co všechno se nám během dne stalo. Když už jsme v dáli viděli světla Mashadu, navrhla nám, abychom i s jejím přítelem šli někam na pití, nebo že můžeme přespat u nich. Zdvořile jsme odmítli s tím, že ubytování už máme od našeho přítele Naseera. Vyměnili jsme si tedy alespoň telefonní čísla a po hodinové cestě jsme se rozloučili. Pro informaci nás sdílené taxi stálo přibližně 70 Kč na osobu (100 km vzdálenost).

Taxikář nás odvezl až k Nasserově bytu, zavolal Naseerovi a postupoval podle instrukcí a hledal byt. Měl instrukce, že nedostane zaplaceno, dokud nám neodemkne byt v prvním patře, a tak i učinil. Přátelsky jsme se rozloučili a jen s obdivem koukali na krásně zařízený byt, který nám Naseer poskytl. S ubytováním u Valliho se tohle nedá srovnávat. Ještě jsme si ani nestihli vybalit a už nám volá Mana, jak se máme, jestli jsme v pořádku a že by pro nás hned dojeli a šli bychom do města na čaj nebo večeři. Opět něco namítat nemělo vůbec žádný smysl. Po 20 minutách u domu zaparkovalo auto Manyina manžela. Upřímně jsme zapomněli jeho křesní jméno, a tak ho budu po zbytek vyprávění oslovovat jako Nasim. Nastoupili jsme do auta, kde panovala příjemná atmosféra. Zeptali se nás, co bychom chtěli podniknout. Po celém dni jsme byli vyčerpáni a navrhli jsme, že bychom si někde v parku mohli dát čaj, nebo jestli znají nějaké příjemné místo na odpočinek. Vzali nás tedy na jejich oblíbené místo do snad nejluxusnější restaurace v Mashadu. Restaurace byla postavená na kopci, který naskýtal neuvěřitelný pohled na noční Mashad. Seděli jsme na zahrádce, objednali si čaj. Po chvilce přinesl číšník dort. Mana s Nasimem namítali, že dort jsme si neobjednali, že je to asi omyl. „Žádný omyl, toto je pro Vaše hosty od nás. Mimochodem, odkud jsou?“ „Z České republiky,“ odpověděla Mana. „Ó, tak vítejte v Íránu“, odpověděl s úsměvem číšník. Celé situaci jsme se s obdivem zasmáli, u Many a Nasima jsme si však žádného údivu nevšimli. Je to asi tím, že jsou na zdejší pohostinnost zvyklí. Poté nás odvezli domů. Bylo těžké všechno vstřebat, usínali jsme s hlavou plnou myšlenek. Tolik nových věcí a zážitků, tolik nových přátel.

Výlet do okolí Mashadu s Manou a Nasimem

Fotka uživatele Marek Auterský.

Hrobka Ferdowsi

Ráno jsme vstali poměrně brzy s tím, že nemáme určitý plán. Přemýšleli jsme, že pojedeme do centra Mashadu, prohlédneme si hlavní mešitu přes den a poté pojedeme do vesnice Zoshk. Ale ještě předtím, než jsme si začali den podrobně plánovat, nám píše Mana, jak se máme a že by nás rádi vyvezli na výlet, že mají v okolí Zoshku zahradu. Moc rádi jsme souhlasili a během hodinky na nás čekalo před domem auto. Plán výletu jsme zcela nechali na Maně s Nasimem. Naše první zastávka byla kousek za Mashadem u kamenů v poli, kde spolu dříve Mana s Nasimem randili a našli malby přibližně 2000 let staré. Po krátké procházce jsme se cestou zastavili u zdejšího paláce, který slouží pro svatby ve starém perském stylu, a pokračovali dále směrem k vesnici Shandiz. Vesnice Shandiz je spíše větší město, ale má statut vesnice. Je proslavená hlavně jídlem. Téměř všude jsou restaurace zvláštně postavené buď mezi stromy, nebo v korunách stromů. Na vybudovaných plošinách jsou místa k sezení, všude jsou svíčky, ale hlavně u hlavní silnice naháněči. Mají to docela těžké, neboť jsme po cestě minuli minimálně 50 restaurací,  které vypadaly úplně stejně a každá měla svého naháněče. Poměrně silná konkurence, nevím, podle čeho se místní rozhodují, kterou zvolí.

Dojeli jsme až do vesnice Zoshk. Jde o starou vesničku, která sousedí s horami a je vstupním místem pro turisty směřující do hor. Přes hory se dostanete až do Nishapuru, cesta zabere min. jeden den.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Zoshk

V Zoshku jsme si dali čaj, který měli připravený v termosce, a domácí sladkosti. Dali si krátkou procházku a pomalu se vraceli zpět k Shandizu. Mana s Nasimem nám nabídli oběd v jejich zahradě, kterou mají poblíž Shandizu. Zjistili jsme, že se jedná o moc příjemnou chatu s nádhernou zahradou. Nasim rozpálil grill a začal grilovat kuřecí kebab. Atmosféra opět byla nepopsatelná. Seděli jsme v nádherné zahradě, grilovali s lidmi, kteří nás berou jako své přátelé a povídali si o životě v Iránu a v Čechách, jedli vynikající jídlo a cítili se naprosto uvolněně.

Po jídle jsme vyrazili směrem do města Tous. Historická oblast s hrobkou Ferdowsiho. Krásné místo s hradbami původního opevnění a příjemnou atmosférou. Na místo už jsme dorazili poměrně pozdě, a tak nás místní strážce nechtěl do hrobky pustit. Nasim vstoupil do zavírajících se dveří a řekl. „Máme tady hosty až z Evropy, jeli jsme kvůli tomu takovou dálku a vy nám zavřete?“ Vrátný se na nás podíval a pustil nás dovnitř. Další důkaz toho, jak jsou zdejší lidé psychicky vyspělí.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Se Sepideh a Rezou

Po prohlídce nás Mana s Nasimem hodili zpět domů. Složili jsme se na gauč opět vyčerpaní po celém dnu výletování, když v tom zazvoní telefon, slyšíme ženský hlas – „Hello there is Sepideh, im Naseer´s wife, I would like to meet you. In a few minutes, will you be ready?“ Nezůstali jsme doma ani 5 minut a už bouchají na dveře. Otevíráme a vidíme usměvavou holku, tak 40 let a jejího vysmátého bratra. Jeho jméno jsem zapomněl, tak mu říkejme třeba Reza. Vzali jsme si věci a nasedli do Rezy auta, starého Peugeota a vydali se vstříc nočnímu Mashadu. Reza pouštěl nahlas muziku, kterou si pamatuji dodnes. Se Sepideh zpívali, radovali se. Byl to moc krásný zážitek. Přijeli jsme do místní kavárny plné mladých lidí. Hrála zahraniční muzika, holky měly šátky jen tak z povinnosti přehozené přes hlavu. Bavili jsme se o místní situaci v Íránu a jak na ni reagují a jak se cítí. Evidentně jsou na svoji vládu naštvaní a nechtějí se držet pravidel, která vláda nařizuje. Jakmile Sepideh přijde domů, šátek okamžitě sundá, v něco věří, ale ne v islám, i když občas do mešity zajde. Působilo to na nás, že kdyby nás tito lidé navštívili v Evropě, byli by hrozně šťastní. Chtějí žít jako na Západě, ale nemohou. Reza nám řekl, že když byla volba amerického prezidenta, tak si moc přál, aby vyhrál Trump, aby mohl konečně do Íránu vlítnout a nastolit demokracii. Chtějí na Západ. Téměř každý se nás ptá, co je potřeba udělat pro to, aby mohli do Evropy.

Dopili jsme čaj, opět neúspěšně chtěli zaplatit a vydali se směrem domů. Cestou jsme se zastavili na pizzu. Během čekání v restauraci za námi přišly dvě holky a chtěly se vyfotit. Poté jsme opět zcela unaveni padli a nemohli usnout se všemi zážitky, které prostě nešly vstřebat.

Nejsme špioni a rodinný oběd u rodiny Sepideh

Fotka uživatele Marek Auterský.

Na rodinném obědě u Sepideh

Druhý den ráno jsme si prohlédli hlavní mešitu v Mashadu – imáma ar-Rezy. V celém obrovském komplexu, který je pro muslimské věřící po Mekce druhý nejposvátnější, jsme byli první den večer. Nyní jsme byli u vstupu chyceni kontrolou, neboť jsme chtěli pronést fotoaparát. Hned za námi poslali průvodce, museli jsme podepsat formuláře, vzali nám fotoaparáty a přidělili nám svého průvodce, který nás provedl mešitou. Když jsme to později vyprávěli místním, smáli se, že to není pomoc turistům, ale lustrování, zdali nejsme špioni.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Byt u Naseera

Sepideh nás ten den pozvala na rodinný oběd ke svým rodičům. Vzali jsme si taxi a jeli na uvedenou adresu. Sepideh už na nás čekala před domem. Ani jsme nestihli vyndat peněženku a už za nás stihla řidiči zaplatit. Opět jsme marně protestovali. Pozvala nás k sobě domů. Byt byl krásně zařízený a opět z něj působila totální pohoda. S rodiči jsme vedli nenáročnou konverzaci, neboť anglicky uměli jen pár frází. Na obědě byl i Reza, který nám ukázal svůj pokoj. Přepnul televizi a v televizi se objevil Zeman a informace o naší vládní krizi. Společně jsme se zasmáli a poté přesunuli k jídlu. Dostali jsme tradiční jídlo Ghormeh Sabzi – jídlo s fazolemi, špenátem, rýží, koriandrem a citrónem. Skvělé jídlo. Po obědě jsme si chvilku povídali a poté jeli s Rezou a jeho přítelkyní na zmrzlinu. Ještě ten den jsme se sešli s Naseerem a společně se vydali na večeři za Manou a Nasimem, neboť jsme je chtěli seznámit. Opět jsme vedli konverzaci ve velmi příjemném a vtipném duchu. Sepideh kvůli nám zrušila svoji hodinu (učí ve škole), kterou měla další den ráno v Nishapuru a spolu s Naseerem přespali v „našem bytě“.

Loučení

Druhý den ráno jsme vstali, sbalili si věci, neboť nám ve tři hodiny letělo letadlo. V plánu jsme měli nakoupit suvenýry domů. Zašli jsme s hostiteli na snídani. Poté s námi objížděli obchody, radili co koupit, jak koupit, strávili s námi celý den. Ten den nám psala Mana, jestli chceme odvézt na letiště, že by nás chtěli vidět. Museli jsme tedy udělat kompromis a sejít se na dálnici, kde jsme si přesedli do Manyina auta. Následovalo velkolepé loučení a opět dokola opakované – „Thank you for everything“.

Mana s Nasimem nás odvezli na letiště, opět srdceryvné loučení a smutný odlet domů.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Společná fotka a přesunutí k našim druhým opatrovatelům

Fotka uživatele Marek Auterský.

Poslední fotka z letiště

 

Shrnutí Íránu

O Íránu panuje mnoho předsudků. Jsou tři skupiny lidí. Jedna skupina ví, jaký Írán je politicky a jací jsou lidé. Druhá skupina věc neřeší nebo neví a třetí skupina zemi odsuzuje a vnímá ji jako teroristickou zemi.

Patříme do skupiny první. A náš výlet naše tušení jen a jen potvrdil. Lidé na nás působí velice vzdělaným dojmem. Prakticky kdekoliv jsme řekli, odkud jsme, a všichni věděli. To se vám např. v Americe nestane. Vzdělanost v Íránu je na velmi vysoké úrovni. Lidé jsou pozorní, rádi se vším pomohou, poradí, ale hlavně si rádi popovídají – zajímá je okolní svět a moc dobře si uvědomují, že politika v jejich zemi není správná.  Chtějí změnu. Podmínky pro život asi nejsou úplně optimální, hlavně co se týká finanční stránky.

 

Poznatky

  • Íránci nenávidí, když je někdo srovnává s Araby.
  • Alkohol se dá sehnat, většina si alkohol pálí doma.
  • V islám opravdu hodně věří cca 50 % populace, v Teheránu je to mnohem volnější.
  • Neodmítejte pozvání na čaj.
  • Přecházejte silnici tím, že prostě jdete. Hlavně se nezastavujte uprostřed silnice,
  • S taxikáři si dohodněte cenu předem,
  • Domluvíte se vždy a s každým rukama nebo nohama (anglicky moc lidí nemluví).
  • Nevládne tu materialismus – prioritní je rodina, kamarádi a přátelství.
  • Mnoho Íránců používá Instagram – FB je zablokovaný.

 

 

Ceny v Iránu

Ceny v Iránu jsou velmi nízké. Za jídlo zaplatíte v přepočtu 50 Kč. Za jízdenky zaplatíte naprostý pakatel, viz naše 100 km dlouhá cesta za 30 Kč linkovým autobusem. Ubytování je dražší v hotelech, pokud však budete mít štěstí jako my, ubytování nebudete muset řešit. My jsme za celý náš výlet utratili 5 tisíc Kč. Letenky nás vyšly na 4 tisíce. Celkem jsme tedy včetně víza utratili 9 tisíc Kč za týdenní dovolenou. Nespoléhejte se však na to. U památek zaplatíte jako turista trojnásobný vstup oproti místním.

Víza

Víza jsme řešili na letišti, proces trochu zdlouhavý, ale dá se to zvládnout v pohodě. Musíte zaplatit poplatek, vyplnit formulář a to je vše. Zvací dopis nepotřebujete. Je důležité mít na první noc svůj kontakt – hotel nebo kamaráda.

Bezpečnost

Jak z článku vyplývá, o svojí bezpečnost se rozhodně bát nemusíte. Pokud nejste přímo u hranic s Pákistánem nebo Afghánistánem, strach mít nemusíte. My jsme chodili po špinavějších čtvrtích v Mashadu uprostřed noci a cítili jsme se naprosto v bezpečí. Vzhledem k tomu, že je v zemi zakázaný alkohol, nejsou zde agresivní skupinky, není na ulicích nepořádek, vše funguje tak jak má. Předsudky opravdu v Íránu dejte stranou. Opravdu jsem se v evropských velkoměstech cítil mnohem nebezpečněji. Uvidíte sami, až poznáte čistou duši Íránců.

Charakter Íránců

Sami jste si mohli počíst o tom, jak dobrotiví jsou místní lidé. Naši přátelé nám věnovali 5 svých dní, aby s námi jezdili na výlety, kupovali nám všechno, co jsme chtěli, půjčili nám svůj byt, řešili s námi problémy, dali nám simkartu. Důvod toho všeho? Chtěli se pro nás rozdat, protože v nás viděli přátele, a věřím v to, že by byli schopni za nás utratit všechny svoje peníze, kdyby mohli. Mají naprosto jiné priority co se lidských vztahů týká. Jsou na rozdíl od nás vevnitř čistí.

 

Pokud o Íránu uvažujete, jeďte na vlastní oči zjistit, jaký Írán opravdu je. Kašlete na předsudky ostatních. Jde o bezpečnou a krásnou zemi. Na druhou stranu buďme rádi, že Írán je pro okolní svět takovou neznámou, neboť jen díky tomu, že v zemi neexistuje masivní turismus, je země na takové úrovni. Jsem si jist, že až se z Íránu stane profláklá turistická destinace a lidé začnou zneužívat dobrotu místních lidí, Írán už takový jako je teď nikdy nebude.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Fotka uživatele Marek Auterský.

Fotka uživatele Marek Auterský.